»»8.««~ P.D.

14. prosince 2011 v 18:04 | ~Clermont |  Po dešti
►Nemám co dodat...snad jen že tohle je poslední kapča! ^^
►Děkuju za komentáře :)
►Věnuji všem co tuhle povídku četli n__________n
►bye bye povídko~


Jdu ze školy,když mi začne prozvánět mobil. Zvednu to a na druhé straně se ozve hlas matky. ,,Před chvíli jsem přijela,mohl by ses u mě stavit? Jen na chvilku.." už chci něco říct ale ve správnou chvíli si to rozmyslím. No jistě...dnem i nocí bdím u kalendáře a vyhlížím tetiččiny narozeniny!!!!
Jak já se na ně těšil!!! Ne,vůbec...
Teta měla velmi špatné zlozvyky,pokud jste zavítali k ní domů. Ve dveřích vás poplácá po zádech a když si chcete vzít nějaké papuče,pustí vás dovnitř v botách. Chová morčata,takže celý byt je skrz naskrz prosáklý páchnoucí močůvkou.
Zoufale zaúpím a ještě dlouhou dobu mamku přemlouvám. Nakonec řekne,ať tedy dárek pošlu poštou. To mi přijde rozumné...

Nastoupím do metra a sednu si na volné místo. Jak se už už zavírají dveře,najednou se shluknou lidi a začnou šíleně řvát. Jeden přes druhého se tlačí ke dveřím a tak je ještě rychle nechá řidič nastoupit. Což se v metru často nestává...
Chci se podívat co se děje,ale lidé se k sobě tolik mačkají,že nic nezaznamenám. ,,Jsou tam demonstranti!!!!" řve jedna stará paní. ,,Dělají tam bordel mezkové.." zabručí chlapík v černé bundě.
,,Jednoho už dokonce hodili do kolejí!!" a takové podobné řeči všichni hulákají hlava nehlava.

Udělá se mi hrozně špatně. Když vystoupíme,nenápadně zmizím,aby to případně nebylo na mě.

Kdy jdu domů,vzpomenu si,že vlastně nemám žádné prášky,tak zabočím do vedlejší ulice do lékárnictví. Zakleji když spatřím frontu. Nemám teď čas... Přes to se ale do fronty začlením a vytrvale čekám. Všimnu si jak se muž v zelené bundě pokouší ženě před ním vytáhnout z kabelky cennosti.

Nahlas a hraně se rozkašlu. Žena a ostatní se otočí a v tu chvíli postřehne jak mužova ruka polekaně cukla. V obchodě se strhne strašná mela. Využiji toho a předběhnu lidi,abych si koupil prášky a mohl rychle vypadnout.

Dorazím domů úplně vyřízený. Hodím tašku na křeslo a rozvalím se na sedačku. Snad hodinu takhle ležím v tom tichu. To jsem potřeboval....
Odpoledne si pustím televizi a jdu si udělat čaj. Zazvoní mi mobil. Zvednu to,volá mi kamarádka. ,,Bože můj!!! Nick naboural a odváží ho sanitka!! Briane musíš přijet! Honem!! Nejspíš to nepřežije! Vypadá hrozně!!" celé tohle oznámení sesmolí dívka v takovém fofru,že mám co dělat abych to zpracoval.
Když už jsem v autobuse,Jacob zrovna přichází domů.

Vejdu do Nickova pokoje s klepáním. Leží na posteli. Celé tělo zasádrované a obvázané. Kouká na mě. V očích se mu leskne utrpení. Nohu má zavěšenou na kladce a obě ruce také.
Sednu si k němu na židli. Je ticho,nikdo nic neříká. Potom Nickovy začnou téct slzy. Tázavě se po něm ohlédnu. ,,Víš já..." začne trhavým hlasem. ,,..jsem si něco uvědomil..." Odpovím mu jen pozvednutím obočí. ,,Byl jsi vždycky můj přítel,mohl jsem ti věřit ve všem...pak jsme začali experimentovat...víš jak to myslím..." . Lehce přikývnu na souhlas. ,,...ten den..jak...jsi nás viděl v té posteli...on mě svedl a ...já byl hrozně nadržený takže..." ,,No nepovídej.." vtrhnu mu do toho. ,,Tím chceš říct vlastně co?" zeptám se.


Slzy mu nepřestávají stékat po tvářích,nebo aspoň po té půlce co je vidět. ,,...Že...jsem o tom celou tu dobu přemýšlel,pořád na tebe myslel,v noci nemohl usnout...byl jsem myšlenkami pořád u tebe a tak jsem ….no...naboural...a...v tu chvíli...mi to došlo.." pípne. Přisunu se židlí blíž a zaujmu pozici a lá 'hm tak to mě zajímá' . ,,...že jsem,nevěděl co u sebe mám..než jsem to ztratil...takže...z toho vyplývá ..že,že...tě miluju.." .

Rána. Ostrá a přesná. Vytřeštím na něj oči. On je zavře a skanou mu další dva proužky slz.

Zvednu se a dojdu ke dveřím. Necítím na sobě jeho pohled. Ještě se otočím. Víčka má stisknutá k sobě a brečí. Dveře za sebou pomalu zavřu.

Před nemocnicí se zastavím. Zvednu hlavu a rozhlédnu se po šedých mracích. Začne foukat silný vítr a první kapka mi dopadne na obličej. Druhá...třetí...než se spustí strašný liják. Přes kapky není vidět,jak mi tečou slzy z očí.
Dopadnu na kolena a pořádně si zařvu bolestí. Promoknu na kost. Je mi to jedno...
Takže...on si až teď uvědomí tak podstatnou věc? To tak strašně bolí...tak moc...

Někdo mi přes ramena přehodí bundu. ,,Briane..." osloví mě klidným hlasem. ,,On na tebe nikdy nezapomene...bude ho to sžírat do konce života...že tě ztratil..." zavřu oči a nebráním se hlasitým vzlykům. Jacob mě obejme a pohladí konejšivě po vlasech. ,,Pojďme už domů..." zašeptá.
Přikývnu. Usměje se na mě a věnuje mi polibek,který mu oplatím.

Děkuju....

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Makiy Makiy | E-mail | 14. prosince 2011 v 21:50 | Reagovat

ach jo :/ dokázala bych si představit zdlooooooooooouhavou scenérii "a žili spolu až do smrti"... no nic škoda že už je konec :/

2 MoonWich MoonWich | Web | 15. prosince 2011 v 15:08 | Reagovat

Je mi líto Nicka. Bohužel láska není vždy spravedlivá. :( Ale aspoň je Brian s Jacobem šťastný. :') Přeju jim to.

3 Jiand Jiand | Web | 22. prosince 2011 v 17:04 | Reagovat

Zajímavý nápis na dessu :D

4 Akyra Akyra | 5. ledna 2012 v 19:16 | Reagovat

Je to krásné :) moc se mi to líbilo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama